O knize: 1988 / Sakura. 1971. Inspirován svou návštěvou Prvního světového sympozia spisovatelů sci-fi, které se konalo v roce 1970 v Tokiu (Japonsko) jako součást mezinárodní výstavy EXPO-70, píše Vasilij Berežnoj povídku „Sakura“, ve které se zmocnil superpočítač Unicum moc nad lidmi. Nejprve byl vytvořen pro zajištění železniční dopravy, pak se k němu stále více připojovaly další dopravní cesty a komunikace, až si Unicum uvědomilo své „já“. Jednoho dne si spočítal, že aby se lidé zachránili před možností jaderné války, je nutné se ukrýt v umělých jeskyních. Poté, co obyvatelstvo začalo žít jako krtci, učili je, že na povrchu je hrozná radiace. Záchrana přišla až o pár desítek let později a impulsem k tomu byla malá holčička Mika-chan, která tak chtěla vidět sakuru – strom, o kterém její matka tak často mluvila. Pak se vše spojilo jako puzzle. Dívčina matka Kyoko byla prodchnuta dívčinou touhou a začala si myslet, že je lepší zemřít nahoře, než žít zde. Kyoko měla milovaného člověka, který kdysi pracoval jako inženýr poblíž Unicum. Zpočátku Kyokovy touhy nesdílel, ale poté, co náhodně skončily na povrchu a uvědomily si, že tam nejsou žádné známky radiace, vydal se cestou rozhodné akce. Plánoval Unicum vypnout. A podzemní organizace „Sky and Sun“ mu v tom pomohla. V důsledku toho byl Unicum zneškodněn a z jeho věrných robotů se stala hromada zbytečného šrotu. © Vitalij Karatsupa